Spasitelský komplex jsem mívala už od dětství. Snažila jsem se pomáhat slabším jedincům, ať už se jednalo o staré lidi, děti nebo zvířata. Vždycky mi vadilo, když někdo ubližoval slabšímu z pozice své moci.

Nikdy jsem nezapadla do žádné party. Pokaždé jsem stála stranou a často bývala terčem posměchu ostatních. Nemohu říci, že by šlo přímo o šikanu, protože jsem se dokázala bránit a někdy i dost tvrdě. Tohle ovšem vadilo mojí mamince a babičce. Vychovávaly mě od mých 6 let a neustále se snažily ve mně tyto emoce tlumit.

Byla jsem hyperaktivní, problémové a konfliktní dítě. Stále mně něco zakazovaly a tvrdily, že když půjdu hlavou proti zdi, ničeho tím nedosáhnu a ublížím akorát sama sobě. Většinou na jejich slova došlo a já jsem pak měla čím dál tím větší vztek.

Zastávala jsem se slabších, kteří mi byli v danou chvíli vděční, ale když jsem se ocitla v situaci, kdy by mi jejich slovo či skutek pomohl, pokaždé se ke mně otočili zády. Řešila jsem problémy lidí, do kterých mi nic nebylo, zachraňovala zvířata, která podle mého názoru potřebovala pomoc a bojovala proti negativním postojům své maminky a babičky.

Když jsem dospěla do puberty, začala jsem být zcela nezvladatelná. Obklopila jsem se lidmi, z nichž někteří neměli zrovna čistou minulost a stala se členem party, kde mě plně uznávali. Konečně jsem se cítila být šťastná. Vládla tam nepsaná  pravidla, která se dodržovala. Byly stanoveny meze a kdo je překročil, byl potrestán. Zvláštní na tom je, že tihle lidé mě nikdy nepodrazili a když jsem potřebovala, vždy mi pomohli. Když mám být upřímná, na tohle období vzpomínám raději než na své dětství.

Moje maminka se v té době hodně trápila a žila v neustálém strachu. Pořád mi něco vyčítala a plakala. Mně bylo úplně jedno co si o mně myslí mé okolí, bylo mi úplně jedno, že se maminka trápí. Často jsem slýchávala větu : „ Počkej až budeš mít jednou děti, ony ti to vrátí.“

Když jsem se konečně vdala a děti se narodily, úplně jsem se změnila. Stala se ze mě milující, starostlivá a pečlivá maminka. Střežila jsem se toho, abych své děti vychovávala stylem své maminky a babičky.

Vždycky jsem dbala na to, aby mluvily pravdu, ať je jakákoliv. Nikdy jsem je za to netrestala. Všechno se řešilo domluvou a vysvětlením. Mým cílem bylo, aby z mých dětí vyrostli lidé s pevným charakterem, se smyslem pro zodpovědnost a s láskou v srdci.

Nepovedlo se…

  Vím, že život není jednoduchý a že nestačí jen výchova. Určitou roli zde hrají geneticky zděděné faktory. Přes to všechno se čas od času neubráním tomu, abych nepřemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu.

Trápení, které jsem své mamince způsobila, mi děti vrací i s úroky.

Maminku mám u sebe. Brzy jí bude 90 roků a často od ní slýchám, jak je šťastná, že mě tak dobře vychovala.