Poslední dobou nějak moc přemýšlím o všem možném a kladu si otázky, na které neznám odpověď. Přemýšlím o lidech.
Připadají mně jako mravenci v obrovském mraveništi. Celý život se za něčím plahočí, vláčejí břemena, staví své příbytky, starají se o potomstvo, běhají sem a tam, pracují, někdy se radují, někdy pláčou, někdy jsou hodní a někdy ubližují. Žijí si ve svém mraveništi, aniž by pochopili, co nejsou schopni vidět, aniž by zaznamenali, co se děje mimo ně. Nakonec jejich mravenčí život končí.
Jsem jedním z mnoha miliónů mravenců, který by se rád na chvíli zastavil. Který by chtěl na pár měsíců ode všeho utéct, oprostit se na chvíli od všech starostí a načerpat nové síly, aby mohl ve svém mravenčím životě dál pokračovat.
Tenhle mravenec, ale nemůže odejít, musí stále běhat sem a tam a dělat, to, co ostatní mravenci.
I kdyby se stal zázrak a tomu mravenci se na okamžik podařilo přetrhnout ten mravenčí koloběh, nedokáže odejít a zanechat své myšlenky a starosti ve svém mraveništi. Bude si je muset vzít s sebou. Přibalí si je do svého ranečku a ony budou stále s ním, i kdyby utekl na opačný konec světa.
Uměl by někdo tomuhle mravenci poradit?