Z pátku na sobotu se mému manželovi udělalo v práci špatně. Silné bolesti v levém podžebří mu znemožňovaly každý sebemenší pohyb. Kolega z práce se ihned nabídl, že nás odveze naším autem do nemocnice.
Na interní ambulanci sestřička sama rozhodla, že máme jít na urologii. Jelikož se manžel nemohl hýbat, dala nám k dispozici vozík, který tlačil kolega z práce. Tam nám další sestřička sdělila, že je to případ pro chirurgii. Na chirurgické ambulanci nechal lékař udělat snímek plic a břicha a po důkladném vyšetření zjistil pouze vysoký krevní tlak – 200/100. Přestože jsem ho prosila, ať nás pošle na internu, aby natočili EKG, nařídil, že půjdeme na urologii. Tam se vše opakovalo. Důkladné vyšetření nic neprokázalo a tlak začal stoupat. Konečně jsme se dostali zpátky na internu, kde jsme už manžela s velkými obtížemi přenesli na lůžko. Sestřička natočila EKG a čekalo se na doktorku. EKG bylo v normě a paní doktorka prohlásila, že vysoký tlak je ze stresu a z bolesti, naprosto normální příznak, tudíž nemá smysl, aby manželovi podala lék na jeho snížení.
Poté mu nabrali krev a dali infúzi s analgetikem a řekli nám, že si máme za hodinu přijít. Do té doby budou hotovy výsledky z laboratoře.
Po dvou hodinách a po dvou infúzích, kdy manželovi bolesti stále neustupovaly, konečně přišly výsledky. Krevní obraz, sedimentace…. vše bylo v normě. Mezitím se vyměnila služba.
Přišel pan doktor a oznámil mně, že si mám manžela odvézt domů. Většina oddělení je prý zavřená pro nedostatek personálu a sanitky jezdí pouze k akutním případům. Musím pominout fakt, že řidičák nevlastním a po dvou operacích nesmím nic zvedat. Koneckonců byl tam s námi kolega z práce, který čekal venku a naše auto, což ovšem doktor nevěděl.
Poté, co byl vyloučen infarkt, měla jsem podezření, že bolesti pocházejí od páteře, přesto jsem pochopitelně chtěla znát lékařovo stanovisko a případnou diagnózu.
Jelikož se manžel delší dobu léčí jako onkologický pacient, doktorovo verdikt zněl, že se jedná o metastázy v kostech a s tím, že se nedá nic dělat. Moje podezření na bolesti vertebrogenního charakteru, striktně odmítl. Prý už je to otázka pouze několika měsíců a ať si v pondělí dojdeme obvodní lékařce pro neschopenku a na onkologii.
Když jsem se trochu vzpamatovala z příšerného šoku a zeptala se, jakým způsobem se máme v pondělí na ona místa dopravit, bylo mi řečeno, že máme požádat nějakého souseda nebo známého, ať nás tam odveze.
Naštěstí máme jednoho kamaráda, který nás v pondělí zavezl k onkoložce. Jelikož měl manžel pořád silné bolesti a dělalo mu problém vylézt z auta, šla jsem k ní sama. Ta mi pouze potvrdila diagnózu, kterou stanovil kolega na interně a odkázala nás na Centrum bolesti, kde budeme dostávat náplasti s morfiem.
Dva lékaři zde stanovili diagnózu, aniž by znali výsledek ze scintigrafie, která dokáže jednoznačně potvrdit nebo vyloučit metastázy v kostech.
Až teprve praktická lékařka zvedla telefon, objednala nás na nukleární medicínu a jelikož jsem se jí v ordinaci skoro sesypala, zařídila, že dostaneme výsledek přímo do ruky a nebudeme muset čekat obvyklých 14 dní.
Když mně pak sestřička podala rozlepenou obálku, ze které jsem si přečetla výsledek o jednoznačném vyloučení metastáz, úlevou a vyčerpáním jsem se rozplakala.
My jsme si prožili pouze sedm dní pekla. Vím, že kolem nás žije hodně lidí, kteří tohle peklo prožívají každý den. Ani bych se neodvážila k nim přirovnávat.
Tento článek jsem napsala proto, aby si všichni uvědomili v jakém stavu je naše zdravotnictví a za co si platíme zdravotní pojištění.
A bolesti? Ty odezněly, byly od páteře.
