Byli jste někdy v situaci, kdy jste si mysleli, že jediný možný způsob, jak ji vyřešit, je vzít si život?
Mnoho lidí zastává názor, když sis život nedal, nemáš právo si ho brát.
Sebevražda bývala vždy odsuzována. V minulosti sebevrah nesměl být ani pochován s ostatními zemřelými. Společnost ho zavrhla i po smrti.
Někteří lidé věří, že kdo si vezme život, jeho duše bude na věky bloudit v temnotách.
Mnozí z vás si asi řeknou, byl to slaboch, nedokázal se vzchopit, nedokázal se poprat se svými problémy.
Nebo si myslíte, že člověk, který se rozhodl k takovému kroku, potřeboval spíš odvahu?
Řekla bych, že se budeme hodně rozcházet v názorech na sebevraždu. Myslíte si, že máme právo někoho soudit za jeho rozhodnutí? Víme v jakých podmínkách vyrůstal, jak žil a co ho k tomu vedlo?
My lidé jsme velmi rozdílní ve všech směrech. Každý má jinak nastavený práh bolesti, každý je jinak odolný vůči psychické zátěži. To, co se někomu může zdát jako řešitelný problém, může druhému připadat jako naprosto neřešitelná situace.
Také jste si všimli, že poslední dobou sebevražd opět přibývá?
Lidé se mnohdy ocitnou v naprosto neúnosných životních podmínkách, ze kterých se nelze dostat. Důvodem může být i úmrtí někoho blízkého, se kterým se nedokáží smířit. Častý důvod bývá nevyléčitelná nemoc, ukrutné bolesti, …
Chtěla bych k tomu říci pouze jediné.
Nikdy nemůžeme vědět, co nás v životě potká a měli bychom vždy zvážit slova kritiky na způsob, který si někteří zvolili k odchodu z tohoto světa.