I kdyby žil člověk tisíc let, tak nikdy nepřijde na to, jak má žít. Lidé nejsou schopni žít bez zákonů. Musí existovat něco, co je drží ve strachu, protože by se jinak asi povraždili. Právo silnějšího a mocnějšího by zvítězilo nad dobrem a soucitem.Vládla by tu naprostá anarchie, bezohlednost a krutost.

Když jsem byla holka, vždycky jsem si myslela, že staří lidé jsou hloupí, když mě nabádají k tomu, abych mluvila slušně, abych jednala s určitou pokorou, abych neskákala do řeči, když mluví dospělí, abych se naučila zásady stolování a jiné věci. Zkrátka mi vadilo, když mě poučovali o tom, jak se mám chovat.

Pomalu mě napadají podobná slova na adresu chování dnešních dětí. Nelíbí se mi, jak jsou děti vulgární, jak jsou agresivní a drzé. Můžete mi oponovat, že z toho vyrostou. Některé možná ano. A co ty ostatní?

Nemám ráda maminky, které své děti neokřiknou, nechají je provádět věci, při kterých se mohou zranit nebo mohou způsobit zranění druhým. Děti se chovají, jak utržené ze řetězu, mluví sprostě, křičí, perou se, ničí věci a maminky sedí a nečinně přihlížejí.

Když byly mé děti malé, snažila jsem se je vychovávat, tak, aby půjčily své hračky druhým, aby nikomu neubližovaly a když je někdo zlý, aby se mu raději vyhnuly. Vždycky mě šokovali rodiče, kteří s hrdostí oznamovali, jak jejich potomek někomu rozbil hubu, nabádali své děti stylem, když tě někdo kopne, kopni ho ještě víc. Připadalo mi to, jakoby si vůbec neuvědomovali, že jejich děti žijí na svobodě a ne v kriminále, kde panují jiné zákony a podmínky.

Když jsem byla s dětmi někde na návštěvě, obvykle jsem z toho nic neměla, protože jsem neustálým sledováním hry svých i cizích dětí, nestačila v klidu ani vypít kávu a ztrácela nit rozhovoru.

Nedávno u mě byla na návštěvě mladá maminka se svým tříletým synem. Klučina se bavil tím, že vydával zvuky, které by přehlušily i zvuk sbíječky, lítal po bytě jako šílený, vyndával mi věci ze skříní, pouštěl vodu a rozléval ji po podlaze s argumentem, že musí dát napít kočičkám a pejskovi. A maminka v klidu seděla, usmívala se a ani na okamžik ji nenapadlo svého potomka napomenout. Neustále jsem přerušovala rozhovor, brala klučinovi věci z rukou a snažila se mu vysvětlit proč to, či ono nemůže dělat. S maminkou nehnulo ani to, když se kluk ve snaze chytit kočku za ocas, převrátil i s křeslem na podlahu. Až teprve, když začal řvát, protože si něco udělal s rukou, vzala ho do náručí a prohlásila, k mé nesmírné úlevě, že ho asi ručička bolí a že raději půjdou.

Asi začínám stárnout. Dřív jsem měla neskutečnou trpělivost s dětmi a to nejen s vlastními. Jako svobodná jsem často jezdila na tábory, kde mě, jako vedoucí, děti milovaly. Jako zdravotní sestřička jsem patřila k těm nejoblíbenějším. Obávám se, že teď už by to asi pravda nebyla.

Ještě nejsem babičkou, i když věkově bych klidně být mohla, ale momentálně o to vůbec nestojím. Dnešní děti mně lezou na nervy a veškerá láska, kterou jsem dřív ke všem dětem cítila, je pryč.

Také jsem zjistila, že s mojí

výchovou by má vnoučata v tomto světě vůbec neuspěla. A já nemám žaludek na to, abych změnila prostředky své výchovy.