Mám za sebou dvě operace a nesmím zvedat žádné těžší předměty. Abych to upřesnila, váha nesmí přesáhnout 3kg. Po propuštění z nemocnice mně bylo doporučeno, ať si najdu práci, kde se nic nezvedá. Po mých dlouholetých zkušenostech vás mohu ubezpečit, že taková práce téměř neexistuje.

Pro ty, kdo nečtou mé články a náhodou by si přečetli pouze tento, upřesním. Nemám vysokoškolské vzdělání ani ekonomku, abych mohla sedět za přepážkou.

Okruh je tudíž tak zúžený, že mému zdravotnímu stavu odpovídá práce na vrátnici.

 Mé zaměstnání číslo 1 – bezpečnostní služba

Tady bych byla moc ráda, kdybyste si přečetli všechno, co o bezpečnostní službě píše Petr, protože bych musela pouze opakovat jeho slova.

K tomu bych jenom dodala, že jsem si tam zažila hodně ošklivou šikanu, ze strany některých mých kolegyň. Chodila jsem do práce ve stresu, ale vždy jsem měla na paměti, jaký je pro mě problém se sháněním práce, proto jsem si všechno nechala líbit.

Spolupracovnice stále přemýšlely, jak mně ublížit. Po pracovní stránce se mi nedalo nic vytknout, u zaměstnanců továrny, kteří denně projížděli a procházeli naší vrátnicí, jsem byla oblíbená.

Do náplně práce patřila i údržba okolí vrátnice, což v zimním období zahrnovalo i uklízení poměrně velké plochy sněhu, včetně schodů, po kterých zaměstnanci sestupovali od autobusu směrem do továrny. Jelikož se blížila zima, kolegyně dostaly vynikající nápad.  Okamžitě běžely za ředitelem a oznámily mu, že tuto práci vykonávat nemohu.

Ředitel se mnou na základě této informace rozvázal pracovní poměr, ale vzhledem k tomu, že se mu za tu dobu leccos doneslo, slíbil, že až se uvolní místo na jiné vrátnici, kde sníh uklízí rolba, znovu mě přijme nazpátek.

V tomto zaměstnání jsem vydržela 11 měsíců.

Mé zaměstnání číslo 2 – opět bezpečnostní služba

Pan ředitel slovo dodržel a po 7 měsících mi zatelefonoval, že mohu nastoupit na vrátnici v jiném objektu továrny. Jelikož se jedná o velkou továrnu, má i tato bezpečnostní služba několik ředitelů.

Takže jsem vyměnila nejen kolektiv, ale i ředitele. Je pochopitelné, že jsem nastupovala s velkými obavami, ale byla jsem pevně rozhodnutá, jakmile by se objevily první náznaky šikany, okamžitě je začít řešit.

Hned při vstupním pohovoru s novým ředitelem jsem utrpěla značný šok.

Bylo mi řečeno, že mohu být ráda, že jsem toto místo dostala, neboť předchozí kolegyně byla na hodinu propuštěna. Důvod – krmení dvou koček, které žijí v objektu a v noci se chodí ohřát k radiátoru do chodby vrátnice.

Byla jsem upozorněna, jestli budu spatřena, jak dávám kočce misku s jídlem nebo ji nechám při noční službě sedět v chodbě, budu okamžitě vyhozena.

Původně tam prý byly kočky tři, ale jedné zaměstnankyni se podařilo zlomit jí nožičku násadou od koštěte a ta pak neměla šanci utéci před služebním psem, který ji před zraky ostatních roztrhal. Tato zaměstnankyně byla velkou oblíbenkyní mého nového pana ředitele.

Pochopitelně jsem toto nařízení nikdy nerespektovala. Tajně jsem se vždy plížila s miskou kočičí konzervy a celou noc byla ve střehu, zda nezaslechnu přijíždějící vůz ředitele, který prováděl namátkové kontroly.

Mezi ostatními kolegyněmi jsem byla celkem oblíbená, ale do práce jsem chodila opět ve stresu.

Obě kočky mezitím otěhotněly a čekaly koťátka. Rozhodla jsem se situaci řešit. Za obrovského úsilí se mi podařilo přemístit jednu kočku do jiného objektu, kde nikomu nevadí a zaměstnanci ji denně krmí a pěti koťátkům najít domov. Zbylá dvě koťátka bohužel sežraly kuny. Na vrátnici zbyla pouze jedna kočka, která se nenechá odchytit.

Náplní mé práce bylo, kromě jiného, obcházet a kontrolovat třikrát za noc šatny. Dispečer, který sedí v budově, kde se nacházejí šatny, má ve své kanceláři centrální zapínání světel, aby vrátná nemusela vcházet do šaten potmě.

Můj dispečer prohlásil, že v noci spí a že se kvůli mně nebude zvedat z polního lehátka, aby mně rozsvěcoval. Určitou dobu jsem to tolerovala, až do okamžiku, kdy jsem jednou neodhadla při sestupování ze schodů vzdálenost a málem jsem si vyvrkla kotník.

Zavolala jsem svému řediteli a poprosila ho, zda by mně i můj dispečer mohl v noci svítit. Bylo mi řečeno, že to není jeho povinnost, ať si vezmu baterku.

Objekt, kde jsou šatny, má na starosti vedoucí, který je zaměstnancem továrny. Šla jsem za ním a ptala se ho, na co je tam ten hlavní spínač. Koukal na mě jako na blbce a prohlásil, že proto, aby nám dispečer svítil na šatnách, aby nedošlo k úrazu. Poprosila jsem ho, jestli by to nemohl vysvětlit mému řediteli. Od té doby mně dispečer začal svítit a vše se zdálo být v pořádku.

Ke konci roku vyšel rozkaz, že si všichni zaměstnanci bezpečnostní služby musí vybrat zbytek dovolených. V pondělí jsem měla po dovolené nastoupit na noční směnu.

O to větší bylo mé překvapení, když mi bylo řečeno, že během mé nepřítomnosti byla přijata nová paní a že už do práce chodit nemusím.

Finální rozhovor s panem ředitelem probíhal velmi emotivně. Mimo jiné, řekl, že lidé, kteří si chodí stěžovat k zaměstnancům jiné organizace, nemají u něho co pohledávat.

Po pracovní stránce mi prý nelze nic vytknout, ani při krmení kočiček jsem přistižena nebyla, přesto už zde pracovat nesmím.

Tentokrát moje zaměstnání mělo trvání pouhých 6 měsíců.