Nelíbí se mi svět, ve kterém žiji. Poslední dobou vnímám kolem sebe spoustu zla.

Přemýšlela jsem o tom, jestli by se mi líbilo žít v jiné době, ale dospěla jsem k závěru, že by bylo nejlepší se vůbec nenarodit. Někdy mi to připadá jako bych tu byla za trest. Kolik bylo v mém životě okamžiků, kdy jsem se cítila opravdu šťastná a kolik jsem prožila zklamání, bolesti a smutku? Je to obrovský nepoměr.

A co mě ještě čeká? Stáří, nemoci a smrt.

Říká se, že život je takový, jaký si ho člověk udělá. Zatím jsem se nenaučila vytvořit si život podle svých představ a asi se to už nenaučím. Jsem příliš přecitlivělá a nedokáži se smířit s pocitem, že jsou věci, které nezměním. Neměla bych si je připouštět, ale neumím to.

Svět funguje na principu selekce. Silní a zdraví jedinci přežívají a slabší jsou odsouzeni k zániku. Tak by mě zajímalo, co zde mám ještě určeno vykonat. Pravdou je, že existují tři lidé, kterým bych svým odchodem způsobila bolest, takže je vlastně dobře, že tu stále jsem.

Znám důvody svého pesimismu a vím, že by mi pomohlo, kdyby se mi podařilo získat zaměstnání, kde bych cítila, že jsem nějak užitečná. Bohužel mám určitý zdravotní handicap a nežiji v době, kdy bych si práci mohla vybírat. Budu ráda, když mě někam vezmou a budu-li na to stačit.

Jedno čínské přísloví říká: "Zeptáš-li se, budeš pět minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život."

U mě se to přísloví nějak překroutilo. Já se ptám a minuty mi přibývají.