Ležím v posteli a už ani nevím po kolikáté si čtu větu: „ Moje lásko, hvězdičko má, veď nás po cestě krásným životem, manželko má, k tvým narozeninám zdraví, štěstí a lásku ti přeje tvůj neskonale šťastný manžel.“
Začínám vzpomínat a pomalu se ve svých představách přesouvám do vzdáleného dětství.
Najednou jsem malá holčička. Vidím to zcela jasně. Na zemi sedí toulavý, zubožený pejsek. V očích má strach, pokukuje po mně, ale bojí se přijít blíž. Druhý den se už nemohu dočkat. Sebrala jsem doma kus salámu a běžím k místu našeho setkání. Čeká tam. Hlad je silnější než strach. Zjistil, že mu neublížím, získala jsem jeho důvěru. Beru pejska do náručí a nesu ho domů.
„Ne, pejska doma mít nemůžeme.“ Věta, která mě bude pronásledovat celý život. Přes slzy nevidím, klopýtám s pejskem v náručí a cítím neskutečnou bolest. Co s ním teď bude? Nenávidím své rodiče! Chce se mi umřít. Zradila jsem tvorečka, který mi uvěřil.
Myšlenky se toulají dál.
Vzpomínka na moji první lásku. Nádherné pocity štěstí. Představa, že on je jediný na celém světě. Pro něj jsem schopna obětovat vše. Nic mě nedokáže zastavit.
Je mrazivé zimní ráno. Ještě je tma a já se třesu na zastávce autobusu zimou. Musela jsem opustit svou lásku brzy, abych stihla školu. Můj pohled je upřený na okno, za kterým jsem strávila nejkrásnější noci mého života.
Ani si nevšimnu náklaďáku, který se řítí obrovskou rychlostí po zledovatělé silnici. Těsně mine autobusovou zastávku. Ohlušující rána a pak zavládne mrazivé ticho. Utíkám k převrácenému autu. Nedbám varování lidí, kteří volají, že z pod kapoty vytéká nafta. Vytahuji bezvládné tělo řidiče. Je příliš těžký, potřebuji nutně pomoc. Běžím zpět a zvoním na známý zvonek. Vidím jen jak se zatáhla roleta.
Nemohu se vzpamatovat, šok pomalu ustupuje. Nenávidím! Nenávidím sama sebe, že jsem mohla být tak slepá, nenávidím všechny lidi za jejich lhostejnost.
Přenesu se ještě dál.
Jsem šťastně vdaná, mám dvě krásné, zdravé děti. Lásku, kterou cítí matka ke svým dětem, není možné popsat slovy. Prožívám každý jejich úspěch. Jejich štěstí je i mým štěstím, jejich bolesti jsou i mými bolestmi.
Vzpomínky běží.
Vidím nemocniční pokoj. Mám postel u okna. Snažím se nadzvednout, abych lépe viděla. U každého lůžka se tísní hloučky lidí. Stydím se za slzy, které se mi derou do očí. Jen hadičky trčící z mého těla mně brání, abych mohla odejít. Už déle nesnesu ty soucitné pohledy. Otevřou se dveře a slyším sestřičku jak říká: „ Konec návštěv."
Proč jsi se tolik změnil?
Proč naše děti musí poslouchat naše hádky?
Proč si myslíš, že alkohol vyřeší naše problémy?
Urážky a ponižování příliš bolí.
Proč jsem to vždycky jen já, kdo ustupuje?
Najednou zjistím, že už není kam ustoupit. Za mnou se tyčí zeď. Začínám prožívat panické hrůzy, jakoby mě někdo do té zdi tlačil. Co bude dál? Takhle se přece žít nedá.
Kdo je ta třesoucí se troska, která vyděšenýma očima zírá na dveře s nápisem PSYCHIATRICKÉ ODDĚLENÍ?
To jsem přeci já. Beru za kliku a vcházím. Říkám: „Dobrý den.“
„Vítej mezi nás, my blázni si mezi sebou tykáme.“ Otáčím se za hlasem. Přede mnou stojí muž se šibalským úsměvem a dodá: „ Já se rád líbám, dáš mi pusu?“
Kam jsem se to dostala?
Pomalu si začínám zvykat. Každý den pořád jedno a to samé. Ranní rozcvička, relaxace, skupinová terapie, pracovní terapie, úklid, vycházky, televize, večerka.
Jsme všichni na jedné lodi, každý z nás si nese své problémy, každý by je rád vyřešil. Člověk tu má dostatek času na to, aby si udělal generální úklid svých mozkových závitů. Není tu nenávist ani lhostejnost. Snažíme se pomáhat jeden druhému. Žijeme tu, chráněni před zlem okolního světa.
Cítím se báječně. Najednou zjišťuji, že jsem přitažlivá žena se smyslem pro humor, že dokážu žít bez záchvatů panických úzkostí. Zase jsem objevila sama sebe.
Díváš-li se na poupátko, nikdy nepostřehneš, kdy se z něj stane krásný květ. Ani já jsem nepostřehla, kdy z malé jiskřičky vyšlehl obrovský plamen.
Znovu prožívám ten nádherný pocit, kterému se říká LÁSKA. Milovat a být milován. Chci zapomenout na všechno, žiji jen přítomností.
Už se nemusíš ptát, jestli ti dám pusu. Držíš mě pevně ve svém náručí a já vím, že se mohu o tebe opřít. Jako jsi pochopil ty mě, tak jsem pochopila já tebe. Slibuješ, že mě nikdy neopustíš.
Nastává okamžik loučení. Smutek, slzy, pár dobrých rad na cestu zpátky.
Já ale nechci zpátky, já chci jít dopředu. Jediná cesta, kterou lze vše ukončit a začít jinak, je cesta pravdy. A pravda bývá krutá.
Jak je možné, aby člověk, který mně v posledních letech jen nadával a vyhrožoval rozvodem, najednou nechtěl nechat odejít?
Proč začíná bojovat o moji lásku?
Kde se v něm bere tolik nenávisti?
Proč musím zase prožívat strach?
Tahle bitva se musí dobojovat do konce. Jen čas ukáže, kdo z nás dvou pochybil. Jen čas zhojí rány a ztiší emoce. Nikdo z té bitvy nevzejde jako vítěz. Jsou rány, které se nikdy nezahojí. Každé manželství, které se rozpadne má dopad na ty, které milujeme nejvíc – na naše děti. Dokáží to jednou pochopit? Odpustí nám někdy? Spousty otázek se mně honí hlavou.
Náš plamen lásky neuhasl. Ten plamen spálil všechno. Dokázal spálit i nenávist a krutou pomstu, která následovala.
Probírám se ze svých myšlenek.
Stále držím v ruce tvé přání k narozeninám. Už uběhlo pět let a náš vztah je pořád pevný. Konečně jsem našla člověka, který mi každým dnem dává najevo, že si váží toho, že mě získal. Problémy se nám nevyhýbají, ale jsme na to vždycky dva, abychom je mohli řešit. Na náš pobyt na psychiatrii vzpomínáme s úsměvem a nostalgií.
Dívám se na tebe jak spíš. Neumím si představit život bez tebe. Jsi moje životní láska a opora. Přitisknu se k tobě a zašeptám: „ Prosím nedovol, abych opět pocítila co je Nenávist.“