ŽIVOT JE JAKO OHEŇ, NA ZAČÁTKU

PLAMEN, NA KONCI POPEL

Nastává čas, kdybychom měli navštívit hřbitov a uctít památku našich zesnulých. Na každého působí návštěva hřbitova jinak.

 Někoho uklidňuje, někdo si popláče, další rozjímá a někdo odchází rozrušený. Někteří z nás si se svými zemřelými i vyprávějí.

Já bohužel patřím do skupiny lidí, na které pobyt na hřbitově působí depresivně. Nějak si vždy uvědomím, jak ten čas letí, jak je vše pomíjivé a jak se mi dny odečítají.

Jelikož manželovo rodiče jsou pohřbeni poměrně daleko, už jsme návštěvu hřbitova absolvovali. Když jsem se tam tak procházela mezi hroby, napadlo mě, kdyby všichni, co zde leží, najednou ožili a chtěli se vrátit domů. Chvíli jsem o tom přemýšlela a uvědomila si, že nadšení a radost, kterou by člověk předpokládal, by zavládla jen v málo rodinách. Ve většině případech by to způsobilo jenom komplikace.

Vůbec se mi nelíbí, jak je to na tom světě zařízené. Zřejmě to asi jinak být nemůže. Musíme prostě umírat, aby se mohli další narodit.

Když už to takhle musí být, tak jen lituji toho, že jsem se nenarodila tam, kde je vžitá jiná tradice. Když někdo zemře, uspořádá se hostina a všichni se radují, protože věří, že jeho duše se oprostila od materiálních statků a je konečně šťastná.